Vánoce - kouzelný čas a jejich tradice
Vánoce zaujímají zvláštní místo mezi veškerými svátky.
Začínají vlastně už 4 týdny před Štědrým dnem tzv. adventem. Advent znamená příchod a byl dobou očekávání příchodu Ježíše na svět. V té době platily přísné postní zásady : střídmost v jídle a pití, vystříhání se zábavy a tance a byla to doba rozjímání. Ale i přesto se v této době konávala řada lidových obřadů a dávných zvyků, v nichž to bez písní nešlo.
Pravá vánoční pohoda začínala 4. prosince na svátek svaté Barbory. V tento den chodily po vesnicích „Barborky“ - ženy a dívky zahalené do bílých prostěradel a závojů, bílá barva symbolizuje panenskou čistotu. V jedné ruce měly košík s ovocem a perníčky, ze kterého nadělovaly dětem hodným, ve druhé nesly metlu, kterou hrozily dětem zlobivým. Koledu, kterou někde dostaly, pak společně snědly. Tato dívčí tradice se neudržela, ale do dnešních dnů přežil zvyk věnovat dívce nebo ženě „barborku“ – třešňovou větvičku s pupeny. Dívka ji dala doma do vody a pak se z nich dalo věštit – vdané ženě, když rozkvetly do Štědrého dne, přinášely štěstí, svobodné dívce předpovídaly do roka svatbu. Jestliže měla dívka více nápadníků, pojmenovala si jednotlivé větvičky po mládencích a ta, která rozkvetla, ten měl být jejím ženichem. Jinde se věřilo, že kolikátý den po svátku Barbory se objeví první květ, tolikátý měsíc v roce bude nejšťastnější.
6. prosince má svátek svatý Mikuláš. Mikuláš byl historická postava, byl to velice štědrý světec. Pomáhal, kde se dalo. Ve východní církvi patří k nejuctívanějším světcům a proto jeho jménem křtily panovnické rody své následníky. Ve středověku se věřilo, že je ochráncem námořníků a rybářů - podle legendy, ve které zachránil námořníky za bouře. Tato legenda je známá i u nás, byla popsána v Bibli kralické. Kromě toho také Mikuláš chránil šťastná manželství a děti. Mikulášské průvody chodily a dosud chodí v předvečer svátku. Ještě v 19. století byly průvody daleko bohatší než dnes. Nejprve šli „laufíři“, oznamující světcův příchod. Za nimi „hajduci“, vyzývající k pokleknutí k motlitbě, pak následovala muzika a masky : husaři, dragoun s koněm, žid, smrt, někde „hansbuřti“ ( Mikulášova osobní ochranka), „klapačka“ – tyč s čelistmi, kterými klapal chlapec a konečně andělé – bývali dva a byli to také chlapci, ovšem s koudelovými kadeřemi, a nakonec sám Mikuláš. Průvod uzavírali čerti. Postupem času se průvody zredukovaly na dobrého světce, anděla a čerta. Ještě do 1. světové války se v souvislosti s Mikulášem pořádaly mikulášské trhy s mikulášským pečivem, drobnými hračkami, marcipánem, figurkami čertů ze sušených švestek, perníkovými světci a pekelníky a krajovým pečivem. Byla tu i zvířátka ze sušené hlíny s pestrým pomalováním a nalepenými peříčky a dřevěné figurky. Tradice Mikulášských trhů se v řadě míst obnovují, ale tradičních výrobků je tu už málo.
V minulých stoletích se těšil pozornosti i 13. prosinec – svatá Lucie, ke které se váže řada pověr a zvyků. Na Moravě věřili, že na Lucii se na Radhošti pořádá jakési setkání čarodějnic a selky od svátku Lucie až do Božího hodu vánočního (25.12.) dávaly denně dobytku kousek zaříkaného těsta smíchaného se speciálním protikouzelným kořením. Ve Slezsku zase od Lucie do Štědrého dne dávali stranou každý den jedno poleno, tím pak na Štědrý den zatopili a měli jistotu, že jsou na celý rok ochráněni před čarodějnicemi. Svatá Lucie byla uznávanou patronkou švadlen, proto s jejím svátkem byly spojeny tradice, nějak související se lnem, - předením, tkaním a šitím : na sv. Lucii platil zákaz příst nebo vynést kolovrat ze světnice. Po vesnicích chodily ženy převlečené za „Lucky“ a kontrolovaly, zda se někde nepřede nebo nedere peří. Když na něco nekalého přišly, hned provedly exekuci : peří rozfoukaly a rozházely, odnesly kužel z kolovratu nebo roztrhaly tkaninu. Někde měly Lucky v bílých prostěradlech masku se zobákem a bouchaly na všechny dveře.
24. prosince nastal Štědrý den. I když se má za to, že se v tento den narodil Ježíš, jeho narození se však datuje o den později – na Boží hod vánoční. Štědrý den byl den půstu – kdo jedl, neuvidí zlaté prasátko. Jinde na neukázněné jedlíky přicházela strašidelná Perchta, která měla párat břicha těm, kteří porušili půst. Ještě v 16. a 17. století chodívaly na Štědrý den po vsích maškary, v horách se objevovali s koledou pastýři, velmi často koledoval ponocný. Pastýři za koledu troubili a zpívali koledy. Adventní půst končil na Štědrý večer s východem první hvězdy. Rodina se oblékla, co měl kdo nejlepšího, najednou zasedla ke stolu – to aby všichni zůstali zdraví, u stolu, pro štěstí celé rodiny po celý rok, nesměl sedět lichý počet osob. Když to v rodině nevycházelo, zval se host. Večeře měla několik chodů, i když jen zřídka masitých. Ryba se stala štědrovečerním jídlem až v 19. století. Jídlo muselo nutně zbýt, aby se na domácnost nepřivolala bída. Trochu ode všeho dostal dobytek, trochu se nasypalo do studně, něco ke kořenům stromů. K večerní pohodě svítily svíčky u jesliček. Původ jesličkám dal svatý František z Assisi, který ve 13. století k jesličkám přivedl i oslíka a volka – vytvořil tak první betlém. Jesličky byly ve skutečnosti stylizované gotické skříňové obrazy – oltáře, s námětem narození Krista. V 16. století se začaly betlémy s jesličkami objevovat v kostelích a v 18. století se dostávají do domácností šlechty a později i měšťanů. Do lidového prostředí pronikají až na konci 19. století. Vánoční stromeček, je z hlediska tradice úplný mladík. Přišel k nám v 19. století z protestantských zemí. První stromeček u nás vystrojil režisér pražského Stavovského divadla Leibich (původem z Bavor) v r. 1812. Pak se šířil u šlechty, měšťanstva a v 60. letech 19. století dorazil i na venkov. Štědrý večer se nazýval štědrým proto, že byl, a to už od 14. století, spojen s nadílkou. Dárky se podělovali dospělí navzájem, dostávaly je děti i čeládka, naprázdno nevyšel ani domácí dobytek, dokonce ani studny, stromy, prameny. A samozřejmě se s tímto dnem spojovaly i pověry . Po rozbřesku bylo dobře se umýt ve studené vodě přímo u studny, protože jen tak se po celý rok zajistilo zdraví. Ženy, které pracovaly s těstem, si zavazovaly hlavy do bílých šátků. To proto, aby do jídla nespadl vlas, který by znamenal mrzutosti. Také se nesmělo klít a hřešit a to ani v případě leknutí nebo poranění. Hlavní doba pro pověry a zvyky nastala až po večeři. Rozkrajovala se jablíčka : byla-li uprostřed čistá hvězdička, byla naděje na zdraví a štěstí po celý rok. Ovšem horší byl křížek z jader, protože znamenal smrt. Červivý střed byl předzvěstí nemoci. Dalším zvykem bylo tavení olova na staré lžíci, které se po roztavení vlilo do studené vody a z tvaru ztuhlého kovu se věštila budoucnost. Na mnohých místech se olovo nahrazovalo voskem. Zvídavé svobodné dívky se mohly něco dozvědět o své budoucnosti, když přesně o půlnoci prosej¨kaly led na zmrzlé říčce, potoku nebo rybníku a ve vodě jako v zrcadle se zjevilo, co je čeká. Slečna, chtivá vdavek, házela přes hlavu střevíc. Jestliže dopadl špičkou ke dveřím, bylo téměř jisté, že se do roka vdá. Když ale špička směřovala do sednice, zůstala dívka ještě rok sedět doma. V některých krajích vycházely svobodné dívky na zahradu, třásly tam bezem a volaly : „Třesu, třesu bez, pověz ty mě pes, kde můj milý dnes.“ A odkud zaštěkal nějaký pes, odtud se mohly dočkat ženicha. Také se zkoušelo dozvědět se něco o cestování – do poloviny skořápky od vlašského ořechu se vlepila malá svíčka a zapálená se pouštěla po hladině vody v míse. Některá lodička plavala daleko – pak se mohl majitel těšit na cestování. Jiná se jen tak motala u kraje – majitel věděl, že se dál než za humna nedostane. Ale smutné bylo, když svíčka zhasla nebo se lodička překlopila. Věštilo to neštěstí nebo i smrt.
Boží hod vánoční – 25. prosince – byl dnem rozjímání a dokonce se zakazovala jakákoliv práce – Hospodyně nesměly ani ustlat lůžka. Ale o co méně se pracovalo, o to více se jedlo. Jídlo bylo sváteční a zpravidla na ně doplatila pěkně vykrmená husa. Pokrmy nebyly tradiční jako na Štědrý den, ale kuchařky snesly co měly nejlepšího. Také oblečen nebyl nikdo ledabyle – vytahovalo se to nejlepší oblečení. Byl to také den návštěv a častování.
26. prosinec je zasvěcen svatému Štěpánu. Tento světec byl ochránce koní, v tento den se také světilo obilí určené k setbě, hlavně oves. Odpoledne opět obcházeli vesnici koledníci (ale i ve městech) a za popěvku koledy žádali po hospodáři koledu. Obdarovat koledníka bylo věcí cti, takže i ten největší lakota dal do pytle koledníkům alespoň pár jablíček. Koledovaly převážně děti a to z rodin majetných i chudých, ale i dospělí chudí – obecní chudí, pastýři, lidé z pastoušek apod.
31. prosince končil starý rok, den svatého Silvestra se teprve v 18. století zařadil mezi dny lidových oslav. Byl to jednak den rozjímání, ale i den radovánek – opět se jedlo co hrdlo ráčí, ale tentokrát žádná ryba, ale vepřové maso a kolínka, ovar atd. Nechyběla ani sklenička domácí pálenky nebo pivo. Na rozdíl od Čech se na Moravě pilo také víno. K Silvestru se také pojívala řada pověr : Hospodyně nesměla nechat viset prádlo, jinak by přivolala pohromu na rodinu. Ten, kdo vstal na Nový rok jako poslední, nejen sklidil posměch, ale bylo jasné, že po celý následující rok bude líný. V některých krajích chodívaly o silvestrovských nocích po staveních „Ometačky“ – staré chudé ženy, zahalené do černých plášťů s bílým šátkem, vytaženým daleko nad obličej. Zaklepaly, vešly do stavení, 3 x dlaní přejely (=ometly) plotnu, čímž zabránily, aby v průběhu roku na kamna přišlo cokoliv nezdravého. Pak popřály hospodářům šťastný nový rok a poprosily o almužnu, která byla v penězích, ale hlavně v naturáliích. V řadě vesnic se pořádaly silvestrovské muziky, které trvaly i do rána.
1. ledna - na Nový rok – se nesměl k obědu jíst pták – ani husa, bažant, slepice, kuře nebo holub, protože by jinak odlétlo štěstí.